Mezinárodní federace historických vozidel Fédération Internationale des Véhicules Anciens (FIVA) pořádá v posledních letech Světovou rallye motocyklů, přičemž pořadatelství se každý rok ujímá jiná členská země. Vůbec první taková rallye byla před pár lety pořádána ve spolupráci Federace klubů historických vozidel (FKHV) a švýcarské národní autority v České republice a ve Švýcarsku. Každá z pořadatelských zemí resp. pořádající národní autorita se snaží prezentovat úroveň veteránského motocyklového hnutí ve své zemi a připravit kolegům z ostatních zemí společensky i sportovně zajímavý podnik. Jsou to soutěže na vysoké společenské úrovni, motorkářsky skromné, nehází se při nich granátem, je to ideální příležitost k setkání lidí stejné krevní skupiny a k neformálnímu utužování mezinárodních vazeb, výměně zkušeností technických, sportovně společenských a legislativních. Prostě je to tak, jak má FIVA ve svém mottu – sjednocovat, prezentovat, uchovávat. Krásně to vystihl předseda pořádajícího klubu Kjetil Fuhr, který řekl při zastávce v horách, na místě kde je památník několika desítek norských a německých vojáků zde padlých při obsazování Norska, že posláním těchto akcí je zabránit politikům, aby nás v budoucnu dostali do stejně nesmyslných konfliktů a naopak pěstovat přátelství a šířit ducha spolupráce, v našem případě prostřednictvím společné záliby.

Po Slovinsku v roce 2008 svěřila FIVA pořadatelství letošní světové motocyklové rallye Norsku, jmenovitě NVMC – Norsk Veteran Motorsykkel Clubu. Centrum soutěže bylo poblíž městečka Naerbo, které se nachází v jihozápadní části Norska, asi 45 kilometrů jižně od Stavangeru. Na startu byli Norové, Švédové, Dánové, Belgičané, Němci, Španělé, Italové, Švýcaři, Slovinci, Poláci, Lotyši a Češi. Do Slovinska jelo loni 6 členů našeho Veteran & Vintage Clubu o.s. se šesti motocykly, moc se nám to líbilo a tak jsme se letos vydali opět, i když to bylo podstatně náročnější na finance i na cestování. Tři auta s vleky, na nich Jawa 350OHV z roku 1940 (Petr Navrátil s dcerou Petrou), dva Ariely F 500 OHV z roku 1929 (Miloš Petřík a já se ženou Libuší), BSA 557 SV z roku 1932 (Václav Churavý s přítelkyní Evou a vnukem Davidem), Jawa 250 pérák z roku 1952 (Miloš Vincík) a Velorex 350 ze šedesátých let (manželé Havelkovi), doplněno rezervním motocyklem Royal Enfield 500OHV z Indie pro případ neodstranitelné poruchy a Václavem Procházkou jako mechanikem a řidičem doprovodu. Cestou jsme přespali v Kodani a navštívili Automobilové muzeum pana Sommerse, což byl mimořádný zážitek, hlavně díky osobnímu výkladu čilého zakladatele muzea Ole Sommerse (ročník 1931), který nám věnoval skoro tři hodiny a ke každému vozidlu měl své osobní vzpomínky. To by si zasloužilo samostatné povídání a hlavně, do Kodaně to není přátelé tak daleko…

Pak následovala úchvatná cesta na západ přes skoro 18 km dlouhý vysoký most přes mořský průliv, nudná cesta po dálnicích až na samotný sever Jutského poloostrova, cesta nádherným moderním trajektem, který urazí skoro 150 kilometrů mezi Hirthalsem a Kristiansandem za 3 hodiny 15 minut i s manévrováním v přístavech a noční jízda severským pološerem až do místa konání soutěže. Únavné, ale krásné. V pondělí 8.6. ráno jsme tedy byli na místě a měli volno až do středečního večera, kdy začínala prezentace účastníků. Tyto tři dny jsme využili k projížďkám a procházkám po širokém okolí, včetně pětihodinového náročného treku po skalnatém okolí Lysetfjordu a jeho kilometr vysokých skalních stěnách, z nichž jiní blázni skáčí na padácích do vody fjordu. Krajina plná skal, jezer, řek, mezi tím pastviny a spousty krav, farmy malé i velké, všechno úžasně čisté a upravené. Tak jsme se předem seznámili s krajinou a silničkami, po nichž pořadatelé namotali tři etapy vlastní soutěže.

Ta začala čtvrteční etapou dlouhou 135km, která zavedla 106 přihlášených motocyklů právě do horských pasáží. Jezdilo se v koloně, vedené předsedou NVMC Kjetilem Fuhrem na policejním BMW 750. Kjetil je policista a zvládal situace s profesionálním přehledem a respektem, čistil nám cestu a zastavoval provoz tak, aby kolona mohla bez problémů projet. Závěrem jel jeho kolega na dalším BMW. Jezdilo se rychlostí 50-60 km v hodině, ale ti co jeli vzadu museli často dohánět a pak to šlo až přes tu osmdesátku, pokud to vůbec bylo možné. Zvláštním zážitkem byly tunely, často o délce několika kilometrů, ty starší jen s minimálním osvětlením. První tunel mně dokonale překvapil. Přes reflektor upevněné startovní číslo, na očích brýle proti nízkému slunci a za zatáčkou černý tunel, vedoucí několik kilometrů nahoru, dolů, doprava doleva. Než mi ty brýle došly, jel jsem naslepo, úplně zblblý rámusem té stovky motorek jsem se držel světélka před sebou a moje žena Libuše, která celé roky říkala, že na motorku nikdy nesedne, se mně držela jako zamlada. Pak jsme se oba svěřili, že jsme se trochu báli. Ale jak se jednou do té díry vjede, nedá se přestat. Prudké stoupání v tomto tunelu bylo osudné pro péráka našeho kamaráda Miloše Vincíka, který v tom randálu neslyšel, že mu klouže spojka a definitivně ji spálil. Naštěstí stačil ještě z díry vyjet ven a tam ho naložil sběrač raněných, jezdící poctivě na konci a starající se o odpadlíky.

Ve druhé, páteční etapě jsme se vydali po pobřeží na východ směrem na Eigersund a pak zase do kopečků, kde nás čekala zastávka v muzeu Toreho Skydlanda, který v jedné velké hale na své rodinné farmě shromáždil více jak 100 motocyklů a mopedů značky TEMPO, vyráběných mezi roky 1931 a 1989 v nedalekém Sandnes. Většinou byly vybaveny motory Sachs, ale našel se tam i motor Jawa. Oběd nachystal Tore s rodinou ve veliké stodole, kde odhrnuli běžný obsah ke stranám, doprostřed dali dlouhé stoly a dívčí část rodiny podávala domácí občerstvení, včetně na místě smažených lívanců s borůvkovou marmeládou!!! Pro těch skoro 200 lidí to byl výkon a to prosím vše s úsměvem! Po návratu do centra soutěže, po ujetých 110 km, jsme se v nádvoří hotelu Naerland Gjestegaard setkali s účastníky národní soutěže Skogslopet 2009, kteří se připojili v počtu cca dalších 50 motocyklů k sobotní etapě.

Tato sobotní etapa o délce 120km vedla po pobřeží na sever k majáku Tungenes, který sice již svému účelu asi 20 let neslouží, ale je v něm zajímavé malé muzeum, které je zvláště pro našince plné romantiky a zajímavostí, s nimiž se doma nesetkáme. Vedle majáku je muzeum lodních motorů, které na nás čekaly – některé v hale, některé vytažené ven, řada z nich blafala svými dvaceti otáčkami za minutu, hala plná voňavého kouře, pohoda. Vedle haly usměvavé rodinné příslušnice personálu a příznivců muzea rozdávaly k obědu bagety a nealko nápoje. To mi připomnělo jednu podstatnou informaci, až doposud nebyl NIKDE žádný alkohol, ani pivo, a to ani při večeřích! Z muzea se pak jelo pár kilometrů do Stavangeru, kde byla dvě hodiny pauza a volná procházka starobylým centrem města. Tady mně a mého Ariela postihla  první potíž. O polední přestávce jsem si dolil do nádrže zbytek benzínu z jednoho kanistru v doprovodném voze a kal ze dna mi totálně ucpal karburátor. O popletení páček vzduchu a předstihu nemluvím… Takže se montovalo, pár minut to zabralo a když mašinka naskočila, byl peloton pryč. Jeli jsme jak k ohni, ale nic platné, skončilo to blouděním po historickém centru Stavangeru, tunely, přes zákazy vjezdu, po pěší zóně, až se našel domorodec, který věděl, kde na molu stojí staré motorky. To už tam ale stály hodinu a čtvrt, takže nám zbylo na prohlídku pár minut. Odtud to bylo do cíle už jen bezproblémových 50 kilometrů. V cíli nás čekaly znalostní testy, v nichž jsme se moc nevyznamenali, ve škole jsme se toho o norské historii a místopisu moc neučili…Pak zbývalo 5 kilometrů k našim pronajatým domečkům na břehu moře, v nichž nocleh stál méně než místo na kempování u hotelu a jen necelou čtvrtinu ceny lůžka v hotelu. Navíc jejich majitel měl hned vedle továrničku na váhy, kde se dala večer přivařit utržená rozeta na Jawě 350 a utržené zapalování u Velorexu. Lepší to už být nemohlo. Večer jsme se sešli všichni v pěkném moderním muzeu zemědělství a místních řemesel, kde bylo vyhlášení výsledků a společná večeře, kde se objevil první a taky poslední alkohol. Přátelská a velmi společenská atmosféra vydržela až do půlnoci, kdy jsme připřáhli vlečňák a vyrazili k rannímu trajektu, který nás vyklopil na Evropskou pevninu před nedělním polednem. Za zmínku stojí zhruba desetivteřinová prodleva mezi otevřením plechovky s pivem u stolečku v hale trajektu a zjevením se ochranky, která otevřené pivo ihned zabavila. Všude jsou totiž cedule se zákazem konzumace alkoholických nápojů.

Cesta přes celé Dánsko a půl Německa osmdesátkou po dálnici nestojí za řeč. Doma před domem jsme zastavili v pondělí ve čtyři ráno, uklidili motorky do garáže a šli do práce. Ani tahle otravná cesta nám ale nepokazila nadšení a mimořádné zážitky z povedené akce.

Příští rok je světová rallye v Barceloně, což je ještě o 350km dál. Ve Slovinsku nás bylo z Česka poměrně dost, letos byla delegace našeho klubu z Česka i Slovenska jediná. Jak to bude v roce 2010?

P.S.  Technické zajímavosti z této akce se pokusíme popsat v některém dalším příspěvku.

Jan Taubel sen.

Jan Taubel jun.

Galerie